Muchomůrka červená, zelená - účinky na zdraví, co léčí, použití, užívání, využití

Muchomůrky u nás rostou vcelku běžně. S muchomůrkou červenou (Amanita muscaria) se můžeme v lese setkat od července do začátku listopadu, roste ve smíšených, listnatých, ale hlavně jehličnatých lesích, kde je především pěknou dekorací. V německy mluvících zemích je nazývána „Fliegenpilz“ — létací houba. Právě z jedovatých halucinogenních druhů muchomůrek si podle pověstí čarodějnice ve středověku vyráběly létací masti. Pro svou toxicitu je v severských zemích opředena různými legendami. Podle jedné vznikly muchomůrky za bouře, když bůh Odin honil na koni po nebesích čerta.

Tam, kam dopadly jedovaté sliny z koňské huby, začaly růst jedovaté červené muchomůrky. Klobouk má v mládí kulovitý, potažený blanou, která brzy políčkovatě rozpuká v hrubé útržky. Starší houby mají klobouk sklenutý až plochý, 4 — 15 cm široký. Bílý třeň jde snadno vylomit, u mladých hub je plný, ke stáří pórovatí, může být i dutý a na bázi je hlízovitě zlustlý. Muchomůrka červená má škrablavě nasládlou chuť a nevýraznou vůni. Je slabě jedovatá a má lehce
halucinogenní účinky. V našich lesích patří mezi nejkrásnější houby, je v podstatě nezaměnitelná.

Muchomůrka zelená (Amanita phalloides)

roste převážně v listnatých lesích, nejlépe se jí daří pod duby, habry a buky. Hojně se vyskytuje v nížinách a může růst i mimo les pod samostatnými stromy. V jehličnatých lesích se vyskytuje pod borovicemi. Mladé houby vypadají jako vajíčka potažená bílou blánou. Klobouk je široký 4 — 14 cm, má zvoncovitý, sklenutý potom až plochý tvar. Díky své výrazné zelenožluté či olivově zelené barvě je vidět na dálku. Vzácně se objevují i bílé exempláře — muchomůrka zelená odrůda bílá (Amanita phalloides var. alba). Třeň je snadno vylomitelný, nejprve plný a časem až dutý. Zvláštním poznávacím znakem této houby je tzv. „ bělavá pochva obalující hlízu na bázi třeně, částečně schovaná v zemi. Muchomůrka zelená má lehce nasládlou vůni, která u dospělých hub může připomínat syrové brambory, a údajně lahodnou chuť. Je to nejjedovatější houba rostoucí v České republice. Zacházení s ní bychom měli přenechat odborníkům a při houbaření se jí zdaleka vyhnout. 

Po odborné stránce jsou tyto dvě muchomůrky nejlépe prozkoumanými houbami. Po muchomůrce červené je dokonce pojmenován alkaloid muskarin, který zpomaluje srdeční tep a působí narkoticky. Toho však běžné množství hub (200 g) neobsahuje tolik, aby způsobil otravu. Prokázané jsou ovšem neurotropní účinky muchomůrky, po staletí využívané při náboženských obřadech. Všeobecně byly připisovány látce mykoatropin, v 60. letech minulého století však vědci prokázali, že se jedná o sloučeninu více toxických látek. Muchomůrka červená obsahuje také cholin, který je možné pokládat za hormon parasympatických nervů a v menším množství povzbuzuje žaludeční a střevní svalstvo. Při pokusech na zvířatech se zjistilo, že králíci umírají po dávce 25 g extraktu z muchomůrky červené a rovněž hovězí dobytek je na něj velmi citlivý.

Účinky na zdraví

V lidové medicíně se používala při otocích mozku, při labilitě, celkovém oslabení, nervové.podrážděnosti či pomalé srdeční činnosti. Má i kurióznější využití — proti škytavce nebo nočnímu pomočování. Léčila se s ní pokusně i Parkinsonova choroba, poruchy hybnosti a citlivosti končetin a omrzliny 1. a 2. stupně.
Velmi často se využívá tinktura z muchomůrky červené ZEVNĚ na bolesti kloubů. Na tinkturu se používá 150 gramů kloboučků houby, která se naloží do lihu o koncentraci 40% nebo více (vodka, slivovice, Alpa). Využívají se hlavně kloboučky houby. Kloboučky se nechají týden nebo déle (ideálně 3-6 týdnů) v lihu a pak se scedí. Zbytek houby po zcezení znehodnotíme. Účinnost tinktury je cca. 3-6 let. 
Na Dálném východě se z muchomůrky červené připravuje kvašený nápoj, působící silnou opilost.
Velmi známé je rituální používání muchomůrky obyvateli Sibiře — sušená houba se macerovala a potom míchala se šťávou jistého druhu vrbky úzkolisté. Po požití se dostavila euforie, touha po pohybu a změněné vnímání, ale při zachované komunikaci s okolím.
Primitivní sibiřské kmeny rovněž zjistily, že výluh projde ledvinami až čtyř konzumentů bez oslabení účinnosti. Tyto zprávy z 18. století potvrdil nález skalních kreseb na Čukotce v oblasti řeky Pegtymel v roce 1965. Mezi unikátní kresby patří ženské postavy s hřibovitými útvary na hlavě.

Za protijedy při otravě muchomůrkou červenou platí hlavně kardiaka, projímadla a klysmata, popř. živočišné uhlí.

S čím se může muchomůrka zelená poplést?

Muchomůrka císařka (Amanita caesarea).

Příznaky otravy muchomůrkou červenou a zelenou

Pamatujte si, že nejvíce jedovatých (a účinných) látek je obsaženo v kloboučku, resp. v zevní slupce kloboučku. Nožky muchomůrek jsou jedovaté minimálně.

U muchomůrky červené 2-4 plodnice (houby) vyvolávají obluzení, zatímco 10 plodnic je smrtelných.
U muchomůrky zelené je smrtelná dávka cca. 50 gramů houby.
Jedovaté látky z muchomůrek přechází přes kůži zcela minimálně. Otrava muchomůrkou ze běžných zevních obkladů nehrozí.

Příznaky intoxikace:

fáze 1 - mravenčení kůže (parestezie), rozšíření zornic (mydriáza), sucho v ústech, někdy tachykardie. Psychicky pocit lehkosti, logorea (hodně mluví) a tendence ke zvýšené motilitě (potřeba více se pohybovat), pocení, slinění.

fáze 2 - útlum, usínání, halucinace, poruchy vědomí.

Otrava obvykle trvá 6-8 hodin a bez následků odezní. Při předávkování však otrava může skončit úmrtím - a to hlavně u muchomůrky zelené.

Jak již bylo uvedeno, nejčastější příčinou úmrtí po požití jedovatých hub je muchomůrka zelená, naše nejjedovatější houba. Smrtelnou dávkou pro dospělého člověka je už 50 g čerstvých plodnic, které obsahují jedovaté látky způsobující rozpad červených krvinek. Podle nejnovějších výzkumů obsahuje tři skupiny jedů: 

• falotoxiny, které poškozují membrány
• amatoxiny, které způsobují nekrózu buněk
• virotoxiny, které působí stejně jako amatoxiny.

Všechny tyto látky se chemicky řadí mezi cyklopeptidové mykotoxiny. Kromě toho se v houbě vyskytuje nepatrné množství antitoxické substance, antamanidu, jejíž hladina v čerstvých plodech kolísá a je od ní zřejmě odvislá i toxicita houby. Ověřování možnosti léčebného využití toxinů muchomůrky zelené, jmenovitě falotoxinů, ještě nepřekročilo hranice pokusů na laboratorních zvířatech. 

Soudobé lékopisy drogu obsaženou v muchomůrce zelené —  Agaricus phalloides — již neuvádějí. Velmi opatrně, v homeopatických dávkách, je možné ji podávat při poruchách centrální nervové soustavy, v gynekologii a při epilepsii.

Muchomůrka červená obsahuje pak muskazon, bufotenin, faloidin a falacidin, osoxazoly - muscimol a jeho prekurzor kyselina ibotenová. Některé výše uvedené látky jsou labilní na styk s teplem (var) a stykem s kyslíkem (sušením). 

Zajímavost

Mouchy, které sají šťávu z muchomůrky, se začnou motat a na 24 hodin upadají do komatu.